úterý 1. června 2010

Adios Querétaro!

Je to smutné, ale můj odjezd z Querétara se blíží...Teda nemyslete, že mě tak brzo uvidíte v ČR - nejdřív jedu na jih pocestovat, co se dá:-)
Protože ale na cestách bude připojení k netu poskrovnu, chtěla bych již teď pozvat všecky čtenáře blogu (a vzkažte i těm, co nečtou:-))na popříjezdový uvítací večírek, který se uskuteční jistojistě ve čtvrtek 15.7. večer pravděpodobně U Dobré Kozy (místo a čas upřesním).
No a abyste nepřišli zkrátka, tak vám povím, co jsem v pátek zajímavého viděla na hlavní třídě v Mexico City. Jela jsem tam na výlet sbírat informace na diplomku v nejvyšším mrakodrapu v Mexiku - Torre Mayor. Výhled z 28. patra na panoráma prý snad největšího města na světě je nepopsatelný, nu byl i nevyfotitelný, tak se s váma podělit nemůžu. Představte si jakoukoli scénu nebo fotku z New Yorku a nad tím vším neproniknutelnou mlhu jak od Temže... A to prosím v D.F. už žádný průmysl není, mlha je zásluhou "pouze" emisí z aut. Mexické děti na základní škole ve výtvarné výchově prý kreslí nebe šedě a těm, které nikdy nejely na dovolenou k moři, se špatně vysvětluje, že pro nebíčko se standardně používá modrá barvička...
Na avenidě, kde stojí věž, se shodou okolností zrovna konal festival či přehlídka "přátelských kultur". Čtyřproudovka byla po obou stranách lemovaná stánky jednotlivých států ze všech kontinentů světa, odhadem tak 100 jich bylo. Prodávaly se v nich různé suvenýry, typické produkty, knihy a národní pokrmy. Česká republika, styďme se, chyběla (hned jsem navrhovala, že si tam půjdu stoupnout, plácat knedlíky a prodávat je za nekřesťanské ceny). Protože jsem měla čas, postupně jsem obešla všechny stánky: v každém byl čilý ruch až na jeden, zakrytý bílou plachtou, kde nebyl nikdo: Řecko...asi už fakt začali šetřit:-)
Další příspěvky už neočekávejte, páč během cest na to budu mít sotva čas, snad se mi podaří aspoň nějaké fotky tu a tam nahrát. Na povídání si budete muset počkat až do večírku, tak neváhejte a přijďte!
Hasta julio!!!
PS. Jestli se někdo chystáte na Colours of Ostrava, určitě dejte vědět! Už mám lístek:-)
PS2. Komu by se do letních lezeckých nebo jiných podobně atraktivních plánů hodil jeden nahnědlý žok tortil jménem Kristýnka, ať mi prosím pošle maila;-) Návratem do Evropy prázdniny nekončí a můj diář zatím zeje prázdnotou!

středa 26. května 2010

Jak nabývám zkušeností v mexickém business prostředí

Jak vypadá všední život v malé mexické firmě:
Nad dveřmi vylepená loga pěti různých firem, uvnitř asi 10 osob, o kterých dosud netuším, která patří ke kterému logu a jen matně jsem rozlišila, kdo je tam šéf. Každý si přichází a odchází zcela libovolně, pracovní doba se dodržuje pouze v tom smyslu, že od dvou min. do čtyř kancl zeje prázdnotou (až na ubohou Kristýnku, která odmítá v tuto dobu vylézt na slunce, a tak radši chroupe z domu přinesený salát s nadějí na zmenšení pupku a konverzuje s Evropou). Po jisté době jsem se náhodou dozvěděla, že nejmladší, nejtišší a nejsporadičtěji se vyskytující týpek je prý majitel...Koncept zvaný openspace je v Mexiku pojat taky úplně jinak než u nás - pokud vím, tak v našich zemích je největší výhoda spatřována v tom, že šéf má své podřízené neustále pod dohledem a efektivita práce se zvyšuje tím, že se podřízení tolik neflákaj a více pracujou, když je na ně vidět. Zde je naopak největší výhodou to, že pracovníci nemusejí chodit do vedlejší místnosti, když si chtějí popovídat, ale naopak si můžou kdykoli pokecat s kýmkoli ze zúčastněných, aniž by se zvedli ze židle. Multitasking spočívá v tom, že si každý dokáže povídat se všemi devíti spolupracovníky najednou. Dále je na osazenstvu zajímavé, že všech 10 stálých a dalších 10 pravidelně se ochomejtajících osob je naprosto bílé pleti, včetně jednoho blonďáka. Očmoudlí jsou naopak všichni ochrankáři u vchodu, uklízeč záchodů, uklízečka kanclů a ambulantní prodejkyně svačin. Byla jsem dokonce svědkem toho, jak se za jedno odpoledne dostavilo na pohovor 5 slečen, jejichž profesionální úroveň nemohu posoudit, spolehlivě však mohu tvrdit, že následující den nastoupila do práce ta nejbledější a nejhubenější. Nerada bych se opakovala, ale když se člověk prochází po centru Querétara (a to je ještě jedno z nejrozvinutějších měst, s venkovem se to nedá vůbec srovnat), odhadem 10% kolemjdoucích je bílých. Když vkročí na půdu nejdražší mexické univerzity, procento stoupne cca na 30% mezi žáky a určitě přes 50% mezi profesory. No a když se vkročí do openspaceového knaclu...
Po několika dnech tvoření sbírky makroekonomických ukazatelů se minulý čtvrtek zjevil šéf s velikou novinou: je třeba ocenit podnik a spěchá to. Dostala jsem složku s účetními výkazy a prý v úterý ať je to hotovo. Co se skrývalo ve složce se dá výstižně popsat jediným mexickým výrazem: desmadre (volně přeloženo: bordel). Zabralo mi notných pár hodin se vůbec zorientovat a zjistit, že v součtu neskrývá nic než výsledovky za 24 měsíců (pozor, ne po sobě jdoucích - např. po srpnu následuje listopad), hromadu nesmyslných poměrových ukazatelů (pro četné chyby ve vzorcích z toho lezou pěkná hausnumera) a jednu rozvahu. Cokoli co by se týkalo budoucnosti, jako např. plán investic, neexistuje. A k tomu vyznejte se v mexických účtech. No nebudu to tady pitvat, ale po 2 dnech velice laxní práce jsem stvořila "ocenění", které se však vzhledem k množství a kvalitě podkladů zredukovalo v neumělé rozkopírování historických CF do budoucnosti a hotovo. Na dodávku chybějících měsíců jsem čekala až do pondělního odpoledne a když jsem v úterý ráno prohlásila, že je to krom pochybností o mexické dani hotovo, šéfa to upřímně vyděsilo a odpověděl, že se na to podíváme maňana. Tož dneska (maňana) jsem přišla do kanclu, dala se do obvyklého surfování po netu, čtení turistického průvodce Mexikem a 1000 stránkové knihy o oceňování (mimochodem obsahuje úplně to samé jak Mařík, akorát je to španělsky). Dle ošoupanosti stránek a záložky lze doložit, že šéf došel na stranu 25 a to ještě některé složitější pasáže vynechal. Ve 14 hodin jsme se se spolupraktikantem, který se oceňování účastnil jako divák, dozvěděli, že se na náš výtvor podíváme v 5 odpoledne. Tak jsem se další 3h flákala v kanclu, aby o půl šesté šéf slavnostně otevřel soubor, uskutečnil dvouminutový průlet Excelem a prohlásil, že se na to podíváme maňana.
Zato se druhým z šéfů je daleko větší zábava (nastíním pouze zevrubně, jelikož jsem poněkud paranoidní). Vlastně už to šéf není, protože brzo po mém nástupu z firmy odešel (zda to nějak souvisí s tím, že je očmoudlé pleti, ví bůh). Dosud netuším, čím vděčím za jeho přízeň, nicméně mi domlouvá schůzky v jedné z velkých čtyř (poradenských firem), na které mě vozí svým stříbrným celokoženým meďourem, nejdříve tady v Querétaru a když jsem se tu nic nedozvěděla, nelenil a domluvil mi další schůzku na centrále v mrakodrapu v Mexico City (ta bude tento pátek, tak jsem moc zvědavá). Mezitím proběhl jiný výlet do D.F., a to na jednání o investici do projektu, prej kdyby mě zajímalo, jak vypadá jednání v Mexiku - no když jsem to viděla na stole, protočily se mi z těch nul panenky. Samozřejmě opět meďourem a s obědem v drahé restauraci na profláklé avenue, s by the way otázkou jestli bych nechtěla až dostuduju pracovat v Latinské Americe (z nul se mi opět udělalo mdlo). A já stále ve své jediné slušné sukni a halence z výprodeje, se švýcarskou zavírací kudličkou v kabelce:-D Nebojte se o mě, stačí, jak se bojím já...
No a abychom se k závěru vrátili zpátky na zem, tak něco málo o mých veselých cestách hromadnou dopravou. Těhotenské halenky slaví jeden úspěch za druhým - už mám i společníka na cesty: očmoudlého lehce retardovaného Mexičana, který mě pravidelně vyčkává na zastávce, aby se na mě moh během cesty natřísklým autobusem neustále lepit, častovat mě zvídavými otázkami, furt někam zvát, opakovat jak jsem pěkná a že chce být můj kamarád. Včera se mnou dojel až do hodinu a 1 přestup vzdáleného kanclu, došlo to až tak daleko, že se mě zoufale ptal, co mi má koupit, nebo jestli chci peníze... Dnes jsem po shlédnutí předpovědi počasí vytáhla tu nejletnější ze všech halenek (uznávám, je malilinko průhledná) no a nemusela jsem ani platit jízdné (řidič se na mě při nástupu všeříkajícím způsobem podíval a mince odmítl)... Och, jak já ještě budu se slzou v oku vzpomínat, až se vrátím, a smutně toužit, aby o mě někdo aspoň to kolo opřel...:-D

pátek 7. května 2010

Vedro




Ve středu nám úspěšně skončil semestr, završili jsme ho tak, jak se na TECu patří - prezentacemi: kýčovitou vyumělkovanou růžičkovou prezentací o exportu řezaných květin z Ekvádoru do Evropy (jak tohle může přispět k mému vzdělání, stále netuším), minimálně stejně kýčovitou skupinovou prezentací celosemestrálního projektu o cukrárně a veleúspěšnou prezentací podnikatelského plánu na stavbu českého minipivovaru, kterou jsem od spolužáků-fiktivních investorů získala 3 milióny pesos a vysloužila si tak plný počet bodů ze semestrálního projektu.



Ve čtvrtek jsem nelenila a vydala se poprvé do firmy, kde mám dělat praxi v oceňování podniků. Kancelář se nahází na opačné straně města ve vysoké prosklené budově ne nepodobné našim populárním open-spaceům. Během pohovoru jsem si povšimla, že tam pánové chodí v obeku, tak jsem na sebe navlíkla jedinou slušnou halenku, co tu mám, a taky silonky... no myslela jsem, že je ze sebe servu už po cestě, která se stala martyriem: protloukat se hodinu a pět minut městem v ranním provozu v narvaným mexickým autobusu (detailní popis viz první lednový příspěvek, jen dodám, že slovo autobus je pravděpodobně mexického původu, odvozené od citoslovce "au"), je fakt mazec.
Mezi kravaťáky s limuzínama jsem samozřejmě dorazila s 30minutovým zpožděním a značně požmoulaná. Nicméně stresovala jsem se zbytečně, neboť po příjezdu jsem dalších dobře 20 minut čekala na to, aby mi šéf sdělil, že si nemůže vzpomenout, co mi chtěl dát za práci, a poslal mě domů, ať přijdu příští týden...Ozbrojená zkušenostmi nabytými v čtyřměsíčním kurzu trpělivosti a sebeovládání jsem ho s úsměvem ujistila, že se nic neděje a že se tedy uvidíme příští týden. Když jsem o 5 minut později scházela schodištěm od záchodu k východu, vyběhl šéf na pavlač a volal na mě přes půl budovy, ať se prý vrátím, že už si vzpomněl...zbytek dopoledne jsem strávila u kombinace Google-Copy-Word-Paste s občasnou obměnou Google-PrintScreen-Malování-Paste-Cut-Copy-Word-Paste s tématem aktuální makroekonomické ukazatele rozličných světadílů. Jak zábavné a přínosné. Ve 14 hodin jsem byla propuštěna, abych si mohla zopakovat cestu autobusem s upgradem na teplotu překračující hranici snesitelnosti. Odpoledne nás nenapadl lepší program, než se jít ukrýt do klimatizovaného nákupního centra, kde jsem si v zápalu radosti ze zimy zakoupila 5 skvostných halenek těhotenského střihu (jsou ohromně praktické, neboť zakrývají můj tortillový pupek a nelepí se tolik na zpocené tělo), minisukni (Mexičani, trubte si, jak chcete, ale já kvůli vám vedrem nezdechnu) a troje zlevněné střevíce (konečně můžu jednou v životě využívat slev na periferní velikosti zboží, jako jsou v Mexiku šestky boty). Tajně podezírám Zuzku, že mě na nákupy zatáhla schválně, aby se můj účet přiblížil k nule tolik, co její, a opustily mě myšlenky zůstat tu až do srpna... Nicméně mám z nákupu radost, bo to je poprvé, co jsem tu narazila na oděvy, které mi nejsou krátké (pravda, na minisukni a těhotenských halenkách se to těžko pozná). Vzpomínám si taky, že posledně jsem takto úspěšně nakoupila sklonkem léta na Čáře, když nás se ségrou přesně před Camaieu zastihla bouřka s krubobitím. Vypadá to, že moje nákupy jsou úzce spojeny s extrémními stavy počasí:-)
Dnes jsem znovu vyrazila do kanclu. Cesta byla o poznání pohodlnější - zvolila jsem jinou, méně frekventovanou trasu a navíc mě jeden mladík záhy pustil sednout (asi v té halence vypadám fakt jak těhotná). Vypadalo to, že dokonce dorazím včas, kdyby se v open-spaceům předcházející čtvrti v úseku, kdy se autobus prodírá pouličním tržištěm, nepřevrhl na silnici vozejk s květákem...
Pracovní náplň vypadala podobně, jako včera. Když už jsem fakt neměla co dělat, přišel jeden z těch dvou týpků, co mě vyslýchali u pohovoru. Evidentně taky neměl co dělat, tak jsem s ním chvíli vykládala a vyšlo najevo, že po jednom semestru vím o oceňování víc než on. Takže nezbývá než doufat, že jestli jednoho dne ten druhý týpek od pohovoru (zřejmě šéf kanclíku) přestane na chvilku telefonovat a začne rozdávat úkoly svým podřízeným, které jsem zatím neviděla vidět nic jiného, než zevlovat, něco se i dozvím. Jisté to ovšem není - sice mu od prvopočátečního mailu tvrdím, že potřebuju praxi v oceňování podniků, a během pohovoru jsem se ho třikrát optala, jestli se tím opravu zabývají, ale jak známo, Mexičani slibujou nesplnitelné, přáhěnějí a neříkají ne...
Odpolední cesta z kanclu do školy na zkoušku byla stejně krušná, jak včera. Obětavý mladík na zastávce mě pustil stoupnout do jediného čtverečku stínu široko daleko (opravdu vypadám těhotná???). Na zkoušce jsem blábolila ani nevím co a po zbytek odpoledne se zchlazovala ve školním mrazáku - knihovně, abych zregenerovala a byla schopna dotáhnout domů sebe a flašku Tequily ze sámošky. V sámošce mě potěšili velkou akcí na importovanou čokoládu Nestlé: 3 kusy za cenu 2 (zřejmě je chtěj vyprodat dřív, než se roztečou), tak jsem zakoupila 6 a uskladnila je do mražáku.
Za chvíli vyrážíme na obligátní páteční fiestu, tentokrát však již rozlučkovou, tak se jdu vymódit do svých nových tyrkysových střevíců. Zuzka se mě snaží přesvědčit, že si do nich musím nalakovat nehty...ale bojím se ztráty své identity (končetin omlácených od skály s mádžem za nehtama) a taky se bojím, abyste mě na případných fotkách vůbec poznali!!!

sobota 1. května 2010

Jak jsem nejela na lezecký festival aneb o tom, že není dobré ředit Tequilu Tequilou

Bohužel, co jsem slíbila, nemůžu splnit - tato epizoda opět nebude o lezení:-( Vypadá to, že týden v Potreru byl opravdu vrchol mé mexické lezecké sezóny a od té doby to jde s kopce.
Na velkou akci - lezecký festival v Zacatecas, se chystala spousta mých známých tady z Querétara a přeodjezdová organizace byla typicky mexická: postupně mi několik z nich slíbilo a vzápětí zrušilo místo v autě, jiní slíbili a zrušili společnou cestu autobusem, takže naprosto obvyklý průběh až na to, že tentokrát vše skončilo v můj neprospěch:-( Teda pořád jsem mohla jet sama autobusem a doufat, že pro mě někdo přijede na autobusák a odveze mě ven z města na místo konání, ale na to už jsem po 4 měsících v Mexiku příliš zlenivěla. Na řadu tedy přišel plán B (který má zkušená Evropanka v Mexiku vždycky v záloze), a tak jsem krásně proflákala pátek s mexickými DVD (brzo se od nás odstěhuje spolubydlící, který jich vlastní několik komínů, takže je třeba rychle skouknout, co se dá), a večer se šlo na fiestu... Navzdory svědomitému několikaměsíčnímu tréninku musím přiznat první porážku od Tequily. Nevím, čím to, rozbor faktorů poukazuje na jediné slabé místo večera: při bižším přezkoumání limonády, kterou jsem si Tequilu ředila, se přišlo na to, že to nebyla limonáda ledajaká, nýbrž předpřipravený mix limonády s Tequilou. Takže mám další poučení: Tequilu Tequilou není dobré ředit.
Sobota byla tedy ve znamení opice a když jsem se jen trochu zbráborala, přišla na řadu další zkouška: vybaveni vodkou s Redbullem, vyrazili jsme za město na opuštěné travnaté fotbalové hřiště, kde se konal rave. Tentokrát jsem obstála lépe:-) No když se nad sebou zamyslím, vzhledem k tomu, jak se vyvíjí četnost lezení na úkor četnosti pařeb, měla bych možná uvažovat o přestupu do VHSky...
V neděli jsem měla chuť konečně vyrazit někam ven z města, bohužel mexická kamarádka, co slibovala vinařský festival, nebyla v použitelném stavu. Za těch 5 minut věšeni prádla na dvorku jsem navíc stačila konstatovat, že v takovým vedru se ani nikam jít nedá a formulovala jsem další pravidlo života v Mexiku: kinematografické dny zde nenastávají když prší, jak je tomu u nás, nýbrž když je jasno. Jakmile přijdou mraky, raduji se a vyrážím ven. Odpoledne se ukázalo, že ani tentokrát nemůžu zůstat večer v klidu doma - na naší ulici se již ve 4 odpoledne! rozjela taková párty, že se náš dům doslova otřásal v základech a málem praskalo sklo v oknech. Otuněnýho Bon Joviho a podobné profláklé kusy fakt dlouho poslouchat nevydržím, a tak jsem radši prchla na sushi sedánek k našim blonďatým evropským kamarádkám. Totiž sushi pomexicku nám velice chutná - má totiž mexickou chuť (ne tak mdlou jako originál), mexickou cenu a dá se výborně kombinovat s pivkem:-) Z nemexických jídel pomexicku nám taky moc chutnají crepas - pravda francouzským se moc nepodobaj, ale jsou výborné.
No a když už jsme u toho jídla, tak dneska jsem se výborně nadlábla na akci "café international": čtyři nejčetnější národy tohoto semestru (Mexičani, Amíci, Kolumbijci a Francouzi) nám hromadně navařili, takže jsme si pochutnali na plněných banánových šlupkách (tamales), francouzských koláčo-pizzách a crepách, a kolumbijských specialitách, jejichž jméno jsem bohužel zapomněla. Americký stánek jsem vynechala, bo nabízel akorát párky v rohlíku a chipsy...
No a nejvýznamnější událost poslední doby: minulý týden jsem byla pozvána na pohovor na praxi a vypadá to nadějně: šéfové sympatičtí, oceňováním podniků se prý opravdu zabývaj (i když nad vchodem maj logo nějaké marketingové agentury), začít můžu, kdy chci, a zůstat, jak dlouho chci, na diplomku mi poskytnou, co budu chtít. No to su zvědavá...jsou to přece jen Mexičani, kterým neradno všechno věřit. Trochu zvláštní taky je, že mi ani nesdělili, jak se ta jejich firma jmenuje, a že mi maily posílaj z gmailu... Však uvidíme, ve čtvrtek tam jdu poprvý, zkušenost to bude zajisté opět nezapomenutelná...

neděle 25. dubna 2010

Nuda v Mexiku

Tentokrát zase z nelezeckého soudku:
Návrat z prázdnin do školy byl tristní hned z několika důvodů:
1) letní počasí děsně demotivuje od učení
2) hodiny lezení ve 13:00 se definitivně staly nesnesitelnými (chyty pálí) a brzo taky úplně skončily, stejně jako všechny ostatní tělocviky - nevím, co nám tím chtějí sdělit, když v normálních předmětech musíme trpět až do pátého května...myšlenku, že by nám tím chtěli umožnit věnovat více času studiu, kategoricky odmítám
3) deadliny a odevzdávačky se nebezpečně blíží a navíc nám byly oznámeny termíny závěrečných testů
výsledek: tak nějak celkově se mezi zahr. studenty šíří pocit, že konec se blíží.
Teda pro mě naštěstí konec semestru neznamená konec pobytu v Mexiku, ba naopak: velká poznávací cesta na jih se blíží:-) Taky se snažím sehnat na léto diplomkovou praxi, což se zatím vyvíjí jako boj s větrnými mlýny (školní a vízovou byrokracií), s mexickými slibovači z řad profesorů (ano, zeptám se ti u známých) a s mailovými schránkami místních firem, které ani automatické odpovědi pro útěchu neposkytují ...naděje ale umírá poslední, tak třeba to ještě vyjde.
Minulý víkend jsem se poprvé a naposledy v tomto semestru zúčastnila organizovaného "fresa" (snobáckého) výletu pro zahraniční studenty, kterýžto se stal dalším nezapomenutelným zážitkem:
V pátek před půlnocí u bran kampusu jsme naskákali do autobusů (malého a velkého), ve kterých jsme přetrpěli noc (někteří spíce, jiní, zejména ti v malém autobusu, bdíce). V 8 ráno nás vyklopili ve vesnici jménem Xilitla, kde nás čekala snídaně v restauraci aneb bufetožranice číslo 1 - tortilly a vejce se vším možným i nemožným. Pak jsme pokračovali obhlédnout surrealistické pralesní stavby Sira Edwarda Jamese, to bylo fakt zajímavé, vizte fotky. Sotva trochu slehly tortilly, už jsme se vraceli do restaurace na oběd...kdo mě zná, dobře ví, že jsem pažravá, ale kdybyste viděli porce spolusouputníků z USA - to byla jiná liga. Navíc všechno jedí s hranolkama (tortilla s hranolkama, sendvič s hranolkama, těstovinový salát s hranolkam atd.) Pravda, váhově jsou taky jiná liga. Takže jsem záhy pochopila, že můj sáček se záložníma sušenkama pro případ "kdyby" je tento víkend opravdu k ničemu.
Odpoledne jsme absolovovali zběsilou jízdu na korbě místních "džípů" vzhůru do kopců, abychom mohli zhlédnout výjimečný úkaz jménem "Sótano de Golondrinas". Překad podle Seznam.cz slovníku říká vlaštovčí sklep, ve skutečnosti to byla hluboká propast v zemi, docela podobná Macoše, ze které ráno vylétaly brčálově zelené "vlaštovky" a večer se k velké radosti okoukujících turistů střemhlav vrhaly zpátky dolů do díry. Okraj propasti byl asi ve 3 metrové vzdálenosti obehnán reflexní páskou a nahlížet dolů se smělo jen s pomocí místních "jističů" - subtilních to Mexičanů v letech, samozřejmě za poplatek. "Jištění" vypadá následovně: každý z jističů má kus lana, na jednom konci omotaný kolem nějakého většího šutru, na druhém konci s liščí smyčkou, kterou hbitě přehodí přes hlavu každému zájemci a utáhne na jeho břiše. Jistič sám je v sedáku, přivázán metr od konce lana. Zatímco se turista naklání do propasti a cvaká foťákem, subtilní Mexičan (v porovnání s průměrným americkým turistou asi třetinové váhy) stojí kousek za ním a drží konec lana, na kterém se důvěřivý turista v liščí smyčce vyklání. Za nimi (tedy za liščí smyčkou i za uzlem, kde je přivázaný "jistič"), lano velice zvolna, asi s 2 metrovým průvěsem, pokračuje ke zmíněnému šutru. No není to bezpečné?:-) Já jsem to radši opravdu nezkoušela, na fotkách odvážnějších je vidět stejně akorát jen černá díra... Když vlaštovky zahučely do hlubin, my jsme naskákali opět na korby džípů, abychom si po cestě dolů ještě více než nahoru vyzkoušeli, že jestliže auto hodně, ale opravdu hodně drncá, je lepší za jízdy stát, držet se tyče a vlát v průvanu, nežli pokoušet se sedět:-) Večer jak jinak než žranice v hotelu s bazénem.
V neděli jsme (po vydatné snídani) byli rozděleni do čtyř úderných čtrnáctihlavých týmů, vybaveni voděodolnými sáčky se svačinou a napcháni do dřevěných kánoí, abychom (nemilosrdně proti proudu) dopádlovali k vodopádu. Kaňon, kterým jsme plovali, byl opravdu pěkný, vodopád taky a vedro pekelné. Naštěstí vody všude dost, po cestě zpět nás navíc zavedli do jeskyně s průzračnou vodou, kde jsme se notnou dobu cachtali - mimochodem pohled seshora na 50 studentíků v plovacích vestách, kteří kotvili v hloučku na hladině jak bójky, byl fakt vtipný:-)
Odpoledne předodjezdová žranice, nástup do autobusu (tentokrát na nás bohužel vyšel malý) a přetrpět cestu domů. První půlka cesty šla dobře - dokonce fungovalo DVD, takže o zábavu postráno. V druhé půlce cesty bylo o zábavu postaráno taktéž: Asi 5 minut poté, co jsme všichni vyplnili a odevzdali dotazník spokojenosti s výletem, náš drahý malý mikroautobus vypovídá službu a zastavuje na krajnici dálnice. Chvíli čekáme, co bude (třeba aspoň nějaká informace), postupně skomírá DVD, motor, světla. Kamrádka Němka projevuje obavu, že stát tak dlouho v krajnici dálnice bez výstražného trojúhelníku (v Mexiku se zřejmě nevedou, natož reflexní vesty) asi není úplně bezpečné. Kamarád Francouz prohlašuje, že průměrná doba přežití na krajnici ve Francii je 50 vteřin. Češka a Slovenka se zvedají a vykračují směr východ z autobusu. Mexická organizátorka se ptá, proč chceme ven, když tam fouká vítr. Naše vysvětlení ji dostává do velkého údivu - nebojte se děti, já mám baterku, už pro nás jede jiný autobus z Querétara (=cíl naší cesty, vzdálenost 4 hodiny), bude tu za hodinku ...děkujeme, vystupujem. Venku se opravdu docela okosilo, tak kromě čelovky tasím taky goráčovku a záložní sušenky (posměch kabelkou a bílými teniskami vybavenými spolusouputníků se obrací v závist). Řidič, abychom se cítili bezpečněji, si stoupá za autobus a na každé projíždějící auto mává baterkou, jako aby naše odstavené vozidlo bez světel bylo vidět. Ovšem mexická baterka svítí asi tak intenzivně, jako můj stroj za pár Kaček z rybářských potřeb těsně před zdechnutím... Nakonec jsme ale měli štěstí - všiml si nás kolemjedoucí cizí poloprázdný autobus, který nás ochotně nabral a zavezl až do Querétara.
Jinak se nic význačného v poslední době neudálo, proběhlo akorát pár obvyklých chlastaček a návštev Habana baru (naší oblíbené salsa diskotéky, kde se vždycky picnem mojitem), jeden dámský sedánek s mezinárodní kuchyní (největší úspěch měly vařené banány s mletým masem z Dominikánské republiky, těsně následovány švédskými bramboráky s brusinkovým sirupem), další dámský sedánek s mezinárodní kinematografií (film Ingmara Bergmana nám po 4 měsících pobytu v mexickém prostředí způsobil takový kulturní šok, že jsme nebohé švédské kamarádce zakázali návrat do kruté vlasti).
Minulý týden proběhla další série parciálních zkoušek a teď nastalo nejkrušnější období - finišování veškerých semestrálních prací. No ve výsledku chodím do hospod vlastně ještě častěji (včetně neděle, kdy je všude prázdno a 50% slevy)- je to z akademických důvodů, protože musím zjišťovat nájmy, fixní a variabilní náklady atp., abych měla čím nakrmit buňky Excelu s názvem "Czech microbrewery in Mexico - Business plan".
No a na příští víkend je v plánu velká akce - horolezecký festival v Zacatecas, tak se moc těším a avizuji, že příští zpráva bude zase věnována lezecké části čtenářů:-)
Mějte se krásně, skládejte básně (nejen ty, Pikáči:-) a lezte co to dá!

pondělí 29. března 2010

Potrero Chico

Prázdniny konečně udeřily a já se opravdu nacházím v nej mexické lezecké oblasti Potrero Chico...
Google praví, že prý se jedná o TOP 10 vícedélkovou sportovní oblast na světě, takže jsem si už před odletem do Mexika dala závazek, že se sem prostě musím vypravit. Asi před měsícem jsem pro svůj plán nadchla mexické kamarády. 10 dní před odjezdem jsem se po jistých zkušenostech začala pro jistotu přeptávat, zda plán platí, a poptávat všude možně, zda ještě někdo další nejede, abych v případě nouze stačila koupit lístek na autobus...3 dny před odjezdem z původních asi 12 účastníků zbyli 4, v den odjezdu se počet zredukoval na 2. Zpoždění na odjezdu 4,5 hodiny - no koho by napadlo, že v Mexico City bude v pátek odpoledne před 14 denním volnem zácpa???
Tudíž na místo určení jsme dorazili ve 3 ráno. Navíc s originální úpravou vozidla - pravé přední okýnko vysklené jako následek té zácpy v Mexico City. Totiž když auto stojí v koloně a nemůže ujet, je to ta nejlepší příležitost, aby mu někdo rozbil okýnko a ukradl řidičce aspoň kabelku. Otevřeným okýnkem v noci na dálnici nepříjemně fouká. Okýnkem zalepeným lepicí páskou téměř nefouká, zato to randál je nesnesitelný. Když se na lepivou (vnitřní) stranu výpletu nalepí alumatka, randál je o něco snesitelnější. Když v autě řízeném očmoudlým Mexičanem sedí za touto neprůhlednou úpravou bílá dívka, je to podezřelé protipašeráckým kontrolorům na hlavním dálničním tahu na sever...
Můj spolulezec pro tuto výpravu je 33letý Mexičan, otec dvou dětí, který má "business" v Cancúnu (jedné z nejprofláklejších mexických pláží), bydlí o 1000km jinde a má spoustu volného času, protože prý pracuje 2-3 hodiny v týdnu. V Potreru byl už prý mockrát, vyzná se tu, leze už dlouho - říkám si: asi s ním bude nuda, ale aspoň se nemusím bát na štandech. Postupně se však ukázalo, že nuda je opravdu kvalitní a ve vícedélkách se bojím, bo originální způsob tvorby štandů z pouze daisychainu (co nejvíce zkráceného), expresky a grigri se mi pramálo líbí. Parťák nechápe, proč se mi nelíbí. Opatrně se ho ptám, že jako kdyby se mi něco stalo a bylo potřeba ke mně slanit, jak by opustil štand bez toho, aby ho zrušil, když naprosto vše včetně jištění visí v jeho daisině. Odpověd: pokrčení rameny (podle výrazu ve tváři odhaduji, že jsem první, kdo se ho za 20 letou lezeckou kariéru na něco takového zeptal). Marně jsem se taky snažila zjistit nějaké universální nebo aspoň místní číslo na záchranku, kdyby něco. Univerzální prý neexistuje, místní nezná (je pravda, že vrtulníky ti v Mexiku skoro nevedou a sanitky premávají solidně tak akorát ve velkých městech). O to více se tedy divím, že jsem asi jediná, kdo nosí v batohu lékárničku. Mexičani jsou prostě flegmoši po všech stránkách.
Ubytovali jsme se (na radu mého zkušeného spolulezce) v nejluxusnějším kempu v okolí, obývaném téměř výhradně Amíky. Nechybí bazén, wi-fi a předražená restaurace. Naštěstí po víkendu začalo přijíždět čím dá víc Mexičanů, takže teď už se tu cítím lépe - Amíci se koncentrují v drahé restauraci a Mexičani plus já v přilehlé kuchyňo-jídelně pro vlastní vaření. Taky už všichni vědí, že jsem z Czech Republic a chovají se přátelštěji než zpočátku - totiž Amíci se se mnou moc nebavili, bo mě měli za Mexičanku soudě podle mé angličtiny a Mexičani se se mnou nekamarádili, bo mě měli za Američanku soudě podle mé bledé tváře. Nakonec wi-fi a bazén nejsou tak špatná vymoženost, hlavně když se za tento luxus platí 90 Kč/noc.
No a teď trochu popřádku: První den mě vyhnalo ze spacáku jak jinak než vedro. Uprchla jsem do stínu místního restaurantu na kafe - v 10 ráno jsem sotva dýchala a tekly ze mě čůrky potu - jak tohle přežiju... Zbytek dne jsme strávili popolézáním a orientací v kaňonu aneb bedlivě jsem sledovala, která stěna je v kolik hodin ve stínu. Výsledek: místní nejprofláklejší prý nejhezčí 11 délková cesta Space Boyz je ve stínu přesně tak do 9:30, takže na tu si můžu nechat zajít chuť:-(
V neděli ráno, nevídáno neslýcháno, všude byly mraky (to se prý stává tak jednou za měsíc). Hurá, vrháme se do Space Boyz. Můj parťák vytáhl první délku, já vystřídala do druhé a ouha, problém: během této délky jsem minula dva štandy, kterým chyběly nýty a vypadalo to asi tak, že je včera někdo odšrouboval - ze skály trčely tak akorát dvě želízka. To mě poněkud vyděsilo, hlavně vzhledem k tomu, že dle místního zvyku jsme lezli na jedné šedesátce (vynález dvojitých lan do Mexika ještě nedorazil), tudíž vyvstanuly vážné obavy o slanění. Následovala obligátní diskuse, zda pokračovat, vrátit se pro druhé lano, či se na to vybodnout. Zvolili jsme první variantu, půjčili si mezištand z vedlejší cesty a o 5 metrů dál objevili štand kompletní. Inu poznatek číslo 1 - staré štandy se ruší přesně akorát odděláním nýtů a kolik zbytečného železa bude ze skály trčet, tu nikoho netankuje. Pokračování už bylo veselejší - fakt krásné lezení, teda parťák ve 3. délce prohlásil, že je hrozně unavený a že může pokračovat jedině, když budu tahat já. Proč ne. Klíčovou asi tak 6+ délku za mnou vyhákoval statečně:-) Počasí se naštěstí nezlepšilo a zůstalo u zataženo 20 stupňů, za což jsem nesmírně vděčná, bo jinak bych se do téhle cesty nepodívala.
Na pondělí jsme vybrali hvězdičkovou pětidélku podobné (o něco nižší) obtížnosti. Vstali jsme relativně brzo, naběhli na nástup, já vydrtila první spárodélku, dobrala parťáka a dozvěděla se, že slaňujeme, bo prý je příliš unavený. "Dobře, v pohodě. Chceš jít do nějakých jednodélek? Lehčích?" "Ne, jsem příliš unavený na to, abych lezl, ale rád tě budu celý den jistit..." Uf, prstíky dostaly zabrat. Včera to s parťákem nebylo lepší - pro samou únavu tráví více a více času v kempu u bazénu, dnes myslím do skal nedošel vůbec. Marně se mu snažím navrhnout, že by třeba mohl změnit svůj stravovací režim: ráno jabko, přes den vůbec nic a večer se nacpat mastným a pálivým mexickým jídlem. Prý mu to takhle při lezení vyhovuje a navíc chce zhubnout...
Naštěstí ale dorazila mladá krev - spolužáci ze školy - nadrcení svalnatí machové, tak jsem se těšila, že mi něco vytáhnou. Dopadlo to tak, že je ve shybování zarazil pěkný kout v půlce cesty, tak mi nezbylo než trošku vykozit nožky a nacvakat jim zbytek expresek:-) Pak mi ještě nabídli sympatičtí Amíci toprope ve 30m plotnové 5.12a - nevím, koho ze zúčastněných překvapilo víc, že jsem byla nahoře asi za 5 minut, ale myslím že nejvíc mě. Klasifikace je tu opravdu neuvěřitelná aneb pro zápis do deníčku či na Lezce nebo kam chcete si přijeďte do Mexika:-)
Dnes jsme se domluvili na brzký nástup do super spáro cesty s poetickým názvem "Pancho Villa Rides Again". Prý v 6:00 u brány mého kempu. Totiž počasí se ustálilo na jasno, na slunku na zdechnutí, ale ve stínu příjemných 25 odpoledne, dopoledne skoro na mikinu. Takže téměř ideální podmínky, jde jen o to vychytat ve správnou dobu správně orientovanou stěnu. Vstávala jsem tedy ještě za tmy, 6:00-6:40 si poseděla u brány (obligátní mexické zpoždění) a pak už hurá do skal. Cesta stála i za to brzké vstávání, i za to čekání - krásné žabky odzdola až nahoru. Vyběhli jsme ji fakt parádně, slunce nás dostihlo přesně na vrcholu, takže načasování perfektní. Slanění se nám bohužel protáhlo - v kritické chvíli už jsem byla smířená s tím, že kus mého milovaného lana zůstane navždy v jedné ze spár, ale nakonec se podařilo ho zachránit. Další pozitivum, kterého si velice cením, je, že mlaďoši dělají bezchybné véčkové štandy, berou do stěny smyčky, nůž a majlonky a před výstupem mi pohotově sdělili jak místní, tak univerzální číslo na záchranku. Budoucnost mexického národa není zatracená:-D Nicméně u dobrodružného slanění jsme se pěkně upekli, takže jsme rozhodli vrhnout se před dalším lezením do kempového bazénu... Poznatek č. 2 - vrhne-li se Mexičan v poledne do bazénu, na další lezení už nedojde, bo po bazénu se musí jíst, pak odpočívat a pak už je večer. Nevadí, aspoň mám čas vám políčit zážitky. Jen doufám, že se všichni spolulezci nebudou unavovat takovým tempem, jako ten první, a že ještě do konce týdne na nějaké pěkné vícedélky dojde:-)
PS. Reprezenatční tričko zodpovědně nosím a asi si na něj připíšu zásadní informaci: "No soy alcohólica, sino Checa." ("Nejsem alkoholička, nýbrž Češka). Přiblížení situace: Pivo se tu prodává jedině ve skle nebo v plechovkách, obojí o objemu 330 ml, což je velice nepraktické. Proto jsem přešla na lahve typu rodinné balení (1,2l). Uznávám, že působí poněkud komicky, když u stolu každý z Mexičanů pocucává svou plechovku malého piva a já nasávám z tupláku, ale uznejte, čest národu dělat musím:-)
...
A jak to dopadlo? Spolulezci postupně odpadali únavou a kocovinou, naštěstí se mi je podařilo průběžně střídat, vydařil se nám dokonce ženský průstup vícedélkou s odporným traverzem 5.11a (pro ty, kdo hrajou na čísla:-)). V pátek však udeřilo pořádné vedro - od 12 do 4 odpoledne jsem nemohla nic než ležet ve stínu, potit se a těžce oddychovat, zatímco Mexičani drtili v prosluněné stěně jakoby se nechumelilo. Snažila jsem se nemluvit si, že přece není větší horko než v ČR v červenci..večer ale zvědavost nedala, tak jsem zapla notebook a potvrdilo se nejhorší - odteď předpověď neklesá po 35 stupňů ve stínu, což přičteme-li sílu mexického slunce, je opravdu na zdechnutí. Tudíž poslední dva dny pobytu už jsem se do vícedélek nehnala a střídala radši stinné větrné skalky s bazénem. V sobotu jsem taky utrpěla lehký šok, když jsem se v polovině cesty potkala s v protisměru kráčící stonožkou rozpláclého tvaru o velikosti 20 cm a jedovatě červené barvy. Stonožka se mě asi taky lekla, protože hbitě zmizela do nejbližší díry - klíčového cvakacího chytu, čímž mě potěšila ještě méně. Zdešením jsem cvakla z jednoprdy a vyskákala nahóru ani nevím jak (den předtím jsem si totiž z dlouhé chvíle četla průvodu a dozvěděla se, jaká nebezpečná zvířata můžu v Potreru potkat: vedle tarantulí, škorpionů a chřestýšů prý koušou taky stonožky). Dole mi Mexičani vysvětlili, že jsem se bála zbytečně, jelikož se nejedná o nebezpečnou stonožku, nýbrž neškodnou tisícinožku. No ještě abych jí při tom cvakání nožky počítala...
V brzkých ranních nástupech mi bránily taky takové maličkosti jako např. že šofér našeho vozu ráno odjel do města vybrat peníze z bankomatu (s mým matrošem v kufru), že prý za 15 minut je zpátky, no z 15 minut byla 1 hodina 50 minut, ale to už mě opravdu nemůže rozhodit.
Horší ale bylo, že do docela nenápadného areálu s bazénem přímo v kaňonu u skal se přes velikonoční víkend přijelo rekreovat neskutečné množství Mexičanů, což dost hrubě poškodilo lezeckou atmosféru. Snažila jsem se tento úkaz zdokumentovat fotograficky, což se však moc nevydařilo. Slovní popis je jednodušší: přesně takto si představuji peklo. Výheň neskutečná, všude mraky lesklých zpocených tučných lidí, vřískot, asi 50 mísících se druhů "hudby", troubení, bazén nacpán k prasknutí těly a neprůhlednou vřící vodou, nad tím vším neprostupný dým z přepáleného tuku z mexických pochoutek. Některé pohyblivější kusy turistů se snažily vystoupat po schodech na vyhlídku, ze dvou ramen schodiště si 98% z nich vybralo vždy to, které vedlo těsně vedle skály a tudíž byl průstup této těžké tonáže dále znesnadněn přítomnými jističi a lany, což jim evidentně vůbec nevadilo - proč do jističů (třetinové váhy) nežďuchnout a lana nepošlapat... V momentě, kdy už jsem vážně uvažovala, že asi brzy začnou čirou náhodou lítat ze štandu nějaké ty kamínky, mě jedni takoví zatarasenci kromě žďuchání začali taky objímat a cenit zuby do foťáku, že prý se musí se mnou vyfotit, když mám modré oči. Tak jsem jim navrhla, jestli by mě taky třeba nechtěli zavřít do zoologické...
Nicméně přežila jsem výlet ve zdraví jak po fyzické, tak po psychické stránce, už se zas válím v relativním chládku našeho domu (přece jen tady v Querétaru jsme 2000 m n.m., takže vedro je snesitelné), strouhám si pastelky a těším se do školy.

úterý 23. března 2010

Canyoning aneb další důkaz toho, že v Mexiku je možné vše

Že jste nečekali další příspěvek tak brzo? Já taky ne, ale o tento zážitek se musím podělit začerstva...
Vzhledem k tomu, že lezecké plány na víkend byly nejisté (všichni slibují, ale málokdo dodrží), domluvila jsem si na neděli záložní plán - canyoning. Totiž už několikrát mi nabízel učitel v hodinách lezení, jestli nechci jet, no a tentokrát jsem usoudila, že by mohlo navíc být už dostatečné vedro na to, abych nezmrzla. Odjezd opět pomexicku - cituji telefonát:
"V kolik a odkud?"
"V 8:30 se sejdeme u Soriany (supermarket, co mám 10 minut pěšky od domu)."
"Bezva, platí."
"A přesně v 9 odjíždíme."
"Aha, to budeš půl hodiny vysvětlovat nějakou teorii nebo stačí, když dorazím v 9?"
"Nene, to aby si všichni stihli před devátou přijít a případně si nakoupit."
"Dobře, já tedy přijdu v 9, OK?"
"Ano, v pohodě... Kde bydlíš? Přijedu pro tebe."
"Nemusíš, mám to kousek."
"Ne, přijedu. Řekni mi kam."
"Dobře, budu čekat na hlavní silnici u drogerie. V kolik?"
"V 7:45."
"No tak to děkuji pěkně, raději si do čtvrt na devět pospím a v 9:00 budu u Soriany."
...
No vyrazili jsme samozřejmě v 9:40...
Když jsme se blížili k místu činu, již z dálky bylo vidět, že nad kaňonem se válí supermokrá studená mlha, aneb na včerejší 30 stupňové vedro jsme mohla leda tak vzpomínat.
Myslela jsem, že výletu se budou účastnit spolužáci z hodin lezení - tedy tací, kteří již min. 2 měsíce mají co do činění s lanem a reversem. Ovšem když jsme se vykutáleli z aut, zjistilo se, že více než polovina účastníků si neumí ani obléct sedák. Za 20 minut perné práce byli všichni nabaleni do úvazků, plovacích vest a helem, pod tím slušivé tepláčky a bavlněná trička a co čouhalo, byla husí kůže (někdo ji měl od strachu, někdo od zimy). Učitel velitel v neoprénu zavelel odchod, že prý za 3h jsme zpátky.
Kaňon byl vzdálen asi 10 minut chůze po pohodlné pěšině. Již zde měly některé slečny problémy s rovnováhou a bylo potřeba přidržovat jejich klátící se těla. Vzápětí přišel první plavecký úsek - voda nebyla studená jak v Hollentale, ale rozhodně nebyla ani tak teplá jako letní Lužnice. Všichni se statečně a bez odporu vrhli do vody, a hle ukázalo se, že někteří neumějí plavat. Ne že by se topili (vesty jim to nedovolily), ale pohyb vpřed jim příliš nešel... Nějaký vyšší smysl (kterému jsem po následující 3h velice děkovala) mě přivedl na myšlenku, že dokud budou stěny kaňonu lezitelné, do vody nepůjdu. Všechno totiž neuvěřitelně dlouho trvalo, slunných míst bylo čím dál méně (a ve stínu pěkná kosa). Slečny byly čím dál víc profialovělé, na rychlosti jim to ale nepřidalo. Asi po 2h jsme dorazili k prvnímu slanění (já zaplaťpánbu stále suchá, slečny už pořádně promrzlé).
Zde se potvrdilo mé očekávání - nejenže dobře 8 osob nebylo schopných samostatně slanit, ale dalo ohromě velkou práci je spustit (slečny se odmítaly přiblížit ke kraji skály, natož odsednout do sedáku). Myslím, že kdybych na místě nebyla já, spouštěl by je učitel velitel sám ještě dnes.
První slanění končilo ve vodě, takže od této chvíle jsem drkotala i já, i když ne tolik, co ostatní (Merino tričko, miluju tě!). Bezprostředně následující druhé slanění 30m vodopádem (který nebyl svislý, nýbrž položený a kluzce omechovatělý) trvalo celou věčnost a pro mě bylo slanění s 13 letou holčičkou na zádech opravdu třešničkou na dortu (ještěže lana byly takové staré dráty, že brzdily samy i zamokra).
Když jsem se šťastně dostala na suchou zem a na slunce, vrhla jsem se na první vyhřátý kámen, sundala odporně studené elasťáky (déle už si ledviny a vaječníky podchlazovat nebudu) a zbytek výletu absolvovala ve spodku od plavek, k velkému zájmu Mexičanů o moje tvarohově bílé nohy... No co, zdraví je mi přednější. Za půl hoďky jsem byla usušená, tak jsme se šli podívat ještě na další vodopád (mimochodem mazec - 60m sešup, protější stěny kaňonu snad měly 100m, Mexičani tvrdili, že se tam natáčel Pán prstenů, ale těžko říct, zda je to pravda, bo Mexičanům nelze věřit za žádné situace), pak se ještě svačilo a ke sklonku odpoledne byl zavelen odchod. Slečny do té doby nesundaly ani vrstvu ze svých bavlněných triček a mikin, no moc by mě zajímalo, jestli to některá z nich přežila ve zdraví.
Ještě teda bylo potřeba je vytlačit do příkrého kopce ven z kaňonu, já jsem opět byla požádána, ať se postarám o holčičku. Tak jsem ji ochotně vytlačila až do místa, kde začínala normální cesta a holčička se mohla samostatně rozeběhnout pryč. V tomto okamžiku (místě) mi učitel asi u 10 cm schodku podal ruku na pomoc, no nemohla jsem se ubránit této absurditě, tak jsem ho přes ni přátelsky plácla... reakce: byla jsem naprosto vážně nařknuta z toho, že za všecku mužskou sobeckost a lenost můžu já a ať se potom nedivím, že v Evropě nejsou žádní gentlemani-machové. Přeberte si to, jak chcete...
Závěr výletu se vydařil - jako každý víkend na mě čekal v batohu tuňák, po cestě i plechovky s pivem a navíc jsem část trasy, co vedla po prašné cestě pravou mexickou venkovskou krajinou, absolvovala na korbě camionety (auta typu pick-up,) takže výhledy byly skvělé. Bohužel, fotky pro vás zatím nemám, bo svůj foťák jsem těchto nebezpečí ušetřila a Mexičani, kteří fotili a slibovali, ještě neposlali.
Konec dobrý, všechno dobré. Zážitek intenzivní, pozitivitou si nejsem úplně jista.
V pondělí v hodině mi bylo vyinkasováno 375 Kč, zřejmě za průvodcovské služby a půjčovné plovací vesty (všechen ostatní matroš jsem měla svůj).
Jestli se někdo divíte, jak může jeden, byť zkušený "instruktor" vzít do kaňonu asi 12 lidí, z nichž polovina v životě neměla co do činění s lanem, a ještě si od nich vyinkasovat slušné peníze, vězte, že takhle to chodí v Mexiku... Předpisy neexistují a když náhodou ano, nikdo se je neodváží kontrolovat. A kdyby přece jen vás někdy někdo chytil při něčem nelegálním, vše se snadno vyřeší úplatkem. Jo, v Mexiku je opravdu možné vše...
PS. Příští týden máme prázdniny, takže ať se děje co se děje (tzn. ať si Mexičani mění a ruší plány, jak chtějí), já vyrážím směr Monterrey do oblasti El Potrero Chico - prý TOP 10 světová vícedélková sportovní oblast, no těším se neuvěřitelně. Výhodou je, že dojet se dá autobusem, bydlí se v mezinárodním kempíku 20 minut pěšky od stěn a o spolulezce prý případně není nouze. Nevím, jestli se tam dostanu na net, tak kdybych se neozývala, prostě drtím a drtím:-)